Kniha renomované švýcarské psycholožky se zabývá definicí reality raného dětství a nutností ještě jasněji demonstrovat rozdíl mezi pocity viny a smutkem. S tím totiž souvisí palčivá a často opakovaná otázka rodičů, kteří mají o své děti upřímný a opravdový zájem: Co ještě můžeme pro své děti udělat, jakmile jsme si uvědomili, jak silně jsme vydáni napospas nutkání k opakování? Alice Millerová nabízí názorné a emocionální informace pro dítě v dospělém. Dokud si toto skryté dítě nesmí uvědomovat, co se mu dělo, je část jeho emocionálního života „zamrzlá“ a jeho vnímavost vůči pokořením dětství otupena. Veškeré apely na lásku, solidaritu a milosrdenství však zůstanou marné, není-li splněn tento důležitý předpoklad mezilidského vnímání a porozumění. Autorka v první části představuje „černou pedagogiku“, tedy výchovné metody, s nimiž vyrůstali naši rodiče a prarodiče. Ve druhé části popisuje dětství tří osob, drogově závislé ženy, politika a vraha dětí, kteří byli sami v dětství oběťmi těžkého ponižování a týrání.