Starobylý želivský klášter, rozkládající se na soutoku Želivky a Trnávky, byl založen roku 1139 pro benediktiny ze sázavského kláštera. Po jejich odchodu se zde usadili premonstráti a klášter se brzy stal významným duchovním i hospodářským centrem kraje.

Zdejší komunita premonstrátů však zanikla v době panování krále Jiřího z Poděbrad. Řeholní život v Želivě byl obnoven v roce 1622, prvním opatem vzešlým ze zdejší komunity byl roku 1661 za dramatických okolností zvolen Siard Falko.

Právě toto přelomové a bouřlivé období působivě zachytil ve svém textu jiný z opatů želivského kláštera, Bohumil Vít Tajovský, jehož životní osudy i spojení se Želivem byly neméně dramatické, třebaže se odehrály o tři sta let později.