Fotografovat začal Čestmír Krátký v roce 1953 u Karla Plicky, ale soustavně se věnoval výtvarné fotografii až od roku 1959 po seznámení s Janem Koblasou.
Jeho tvorba se pohybuje mezi narativní abstrakcí s tendencí k absurditě a snahou k neortodoxnímu, literaturou, surrealismem a znalostí mimoevropských kultur poznamenaným pochopením všeho, co je mimo něj, co vzniklo v přírodě nebo jen tak mimochodem. Nalezené obrazy bral jako výzvu k porozumění již hotového nepretenciálního příběhu a taktéž jejich krásy.
Součástí knihy jsou i jeho texty o fotografii, které psal v šedesátých letech a patří k nejkritičtějším a najambicióznějším své doby.