Boris Vian (1920-1959) toho za svůj nedlouhý život stihl hodně. Brilantně absolvoval techniku jako inženýr hutnictví a pak se v letech 1943-46 nudil ve Francouzském normalizačním ústavu. To jen posílilo jeho bytostný anarchismus a odpor k byrokracii. A tak svět přátel, hudby, recese, provokací a mystifikací svého mládí nalézá a spoluvytváří i v Paříži. Stává se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés, působí jako jazzový trumpetista, referuje o jazzu v časopisech, stýká se s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, ale na existencionalistickou víru nepřestoupil. Nejraději má Alfreda Jarryho a roku 1952 se stává členem Patafyzického kolegia. Maluje, zpívá a hlavně píše, píše básně, šansony, prózu i divadlo. Píše i pro film a dokonce operu. Zůstává ironický, cynický, lehce dekadentní, provokace a mystifikace stále patří mezi jeho zbraně, jimiž brání zdravý rozum a upřímný cit. Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem.