Společnost a kultura v českých zemích procházely na přelomu 19. století proměnami, jež navždy změnily podobu českého Židovstva. Následkem vyostřeného etnického nacionalismu, urbanismu, demografických tlaků a měnících se vyhlídek na integraci byla druhá židovská modernizace, jež vedla ke dvěma velkým experimentům - k "českožidovskému hnutí" a "pražskému sionismu".
Tato dvě hnutí, ačkoliv podstatně protichůdná, si byla v některých ohledech pozoruhodně podobná a obě se považovala za nejlepšího prostředníka židovské integrace do národně vypjatého, značně hašteřivého evropského prostředí.
Autor sleduje osudy těchto dvou hnutí, ukazuje, jak působily jako ukazatelé směrů, jakými se židovská kulturní adaptace bude ubírat v prvních letech nové československé republiky, a jaký rozhodující vliv měl národnostní konflikt na formulaci židovských postojů a na chování Židů ve dvacátém století. V těchto prvních moderních dějinách českého Židovstva zkoumá autor postemancipační, postindustriální svět české židovské společnosti a polemizuje s převládající představou o pražském a českém Židovstvu jako baště německé kultury a politického liberalismu v nepřátelském slovanském světě.