Z Polkowského básní čiší prazvláštní síla – nevídaná sebejistota básníkova nazírání světa, jež ke čtenáři proniká klidným, avšak sytým hlasem, bez zbytečného halasu a rétorických vzletů, byť ne bez patosu. Vždyť je tu řeč o tragických osudech. Neplyne odtud snadná útěcha, naopak, dobro zřídkakdy vítězí a děje se to za cenu nesmírného úsilí, nesčetných obětí a odříkání. Přesto však nejde o katastrofickou vizi, jež by překypovala beznadějí. Vnitřní síla této poezie nepřipouští zoufalství. (J. M. R.)