„Často se říkává, že moderní poezie je – na rozdíl od poezie psané v minulosti – natolik uzavřená sama v sobě, že pomalu ztrácí běžné čtenáře a stává se četbou hrstky zasvěcenců, nakonec často jen básníků samých. Jen stěží bychom hledali výraznější protipól zmíněného typu poezie, než jakým jsou přítomné verše Martina Vopěnky: zcela srozumitelné, sdělné, působící klidným rytmem a prosté – právě to je jejich největší hodnota, protože dosáhnout podobné prostoty je často to vůbec nejobtížnější, vzpomeňme jen na pozdní tvorbu Seifertovu.“ Jan Šulc