Po třech dílech věnovaných Jizerským horám především z přírodovědného a ochranářského hlediska vychází první z plánovaných svazků zabývajících se historií a kulturou. Naše pohoří a jeho okolí začalo být osídlováno poměrně pozdě až ve 13. století.
O to více překvapí, že se mezi prehistorickými archeologickými lokalitami vyskytují Hruškové skály na Vlašském hřbetu mezi Souší a Jizerkou. Neméně zajímavý a podrobně popsaný je neolitický těžební areál v Jistebsku na jižním úbočí Černé studnice.
Dlouholeté dohady o tom, jak to vlastně bylo s osídlováním Frýdlantska snad už konečně uvede na pravou míru s velkým nadhledem a znalostí věci zpracovaná příslušná kapitola. Se středověkou kolonizací jsou spojeny také hrady Frýdlant, Grabštejn, Hamrštejn a na polské straně pak Świecie, Gryf, Stara Kamienica a Chojnik, kterým jsou věnovány samostatné medailony. Výpady husitů přes libereckou kotlinu za hranice Čech jsou snad poprvé v regionální literatuře dotaženy také o líčení jejich působení ve slezském podhůří. Pro přechod od středověku k ranému novověku je pro okolí Jizerských hor typické prolínání gotiky a renesance, jak je tomu například u liberecké zámecké kaple s gotickými okny a nádherným renesanční vybavením interiéru. Jiný renesanční skvost představuje redernské mauzoleum ve frýdlantském kostele.
Slibný rozvoj nadlouho utlumila třicetiletá válka, i když Albrecht z Valdštejna zpočátku držel námi sledovanou oblast mimo vojenské operace. Další pohromu přinesla zdejším obyvatelům násilná rekatolizace. Lidé houfně odcházeli do přilehlé evangelické Lužice a Slezska a jejich hospodářství pustla.
Na dosud lidnatém panství začala být nouze o pracovní sílu, avšak požadavky vrchnosti na poddané se naopak zvyšovaly. Nespokojenost nakonec přerostla v otevřenou rebelii v čele s dolnořasnickým kovářem Ondřejem Stelzigem. Kniha přináší nový od ideologie očištěný pohled nejen na jeho rozporuplnou osobnost ale i na celé dosud velmi stereotypně popisované selské hnutí. Proč nepokoj zachvátil Jizerské hory, zatímco jiná panství v úrodných krajích, kde byla robota mnohem tužší, zůstala v klidu? I na tuto otázku najde čtenář odpověď. Na počátku 18. století se už společnost zotavila z válečných škod a konsolidovala se. Reprezentativní funkci převzalo baroko, které dalo vzniknout dvěma působivým církevním komplexům v Cieplicích Śląských a Hejnicích. Výstavbě hejnického chrámu se podrobně a s novými poznatky věnuje rozsáhlá kapitola. Téměř jedno století bez válek dalo šanci i podnikavým jedincům, kteří se tak vedle šlechty s do té doby prakticky monopolním postavením začínali podílet na hospodářském rozmachu. Ze slezského podhůří Jizerských hor a Krkonoš se stala plátenická oblast evropského významu. Horalé, které jejich skromná políčka nedokázala uživit, rádi přivítali novou možnost obživy.
Co mělo zdravé ruce, předlo a tkalo. Látky odtud se exportovaly až do Ameriky. Na opačné straně hor se díky textilní výrobě začal vzmáhat Liberec. Ztráta Slezska zabraného militantním Pruskem v roce 1842 dala zdejším výrobcům šanci nahradit výpadek v zásobování textilem, kterou také beze zbytku využili.
Na druhé straně přinesla několik válek, jež se tentokrát nevyhnuly ani našemu kraji. Z té doby pocházejí názvy libereckých ulic Na Bojišti nebo Na Hradbách. Bystré oko odhalí pozůstatky po ženijních pracích a zákopech nejen kolem Lukášova a Vratislavic nad Nisou. Konec 18. století je ovšem poznamenán i dalším střetem. Zbraně tentokrát zkřížil soukenický cech stojící právě na vrcholu svých možností a draví manufakturní podnikatelé narážející na různá cechovní omezení. Vyhrál samozřejmě vývoj směřující v tovární velkovýrobě. O dramatické situace přitom nebyla nouze a čtenář o ně nebude ochuzen.
Střet starého s novým názorně ilustruje příklad Janova Dolu, dnes čtvrti Liberce, kde mezi nachýlenými dřevěnými chalupami najednou začaly vyrůstat protoindustriální podniky. Stal se tak jakousi první manufakturní vesnicí