Na tomto albu dostali velmi výrazný prostor hosté: hudebníci Hazuka, Gera, Schilla, přičemž zejména Gerova trubka a křídlovka posouvá projev kapely o mnoho dál. Písně, často doplněné Schillovým violoncellem, jsou jaksi širší a struktura skladeb je tak rozvolněnější, než u Vojáků bývá zvykem. Není to pochopitelně žádná revoluce, ale u kapely tak ukotvené ve své minulosti jsou i drobné kroky jiným směrem pozoruhodné. Pokud jde o skladby samotné, Topol je Topol, a na tomto albu k žádné změně autorského rukopisu nedošlo. Většina písní nepatří mezi hity na první poslech. Svým způsobem jde o album rozporuplné, předem rezignující na jakoukoliv prvoplánovou vstřícnost k posluchači, ať v hudbě či v textech.