Zdeněk Zavřel patří k dnes již trochu zapomenuté generaci architektů, kterou těžce poznamenaly nesmyslné výkyvy v kulturně politickém vývoji poválečného Československa.
Možnosti uplatnění jejich schopností i nadání byly velmi omezené. Nebylo jim, až na malé výjimky, dopřáno podílet se na viditelných architektonických milnících své doby.
Zavřel se po ukončení studia architektury a prvních zahraničních stážích dostal do dnes již legendární liberecké Školky SIALu.
V depresivních letech normalizace odešel do Nizozemska, kde zažil dobrodružství neznámého emigranta a později se dokázal v prostředí vyspělé architektonické velmoci skvěle uplatnit.
Po sametové revoluci pomáhal se změnami v českém architektském prostředí na demokratickém základě. V poslední etapě svého profesního života využil nasbíraných zkušeností a podílel se na výuce mladých architektů na své alma mater, pražské Fakultě architektury ČVUT, a to i jako její dlouholetý děkan.
Zavřelovy vzpomínky vytvářejí unikátní kroniku zajímavého profesního života v širších evropských souvislostech.