Narativní meditace o paměti, osudu a pomíjivosti života uprostřed jedné dějinné epochy známého polského spisovatele a žijícího klasika Wiesława Myśliwského (1932) nám otevírá jakousi kroniku dvacátého století střední Evropy, jež vyvolává přízrak neřešitelnosti odvěké otázky vztahu mezi stářím a mládím, jeho neuchopitelnosti a tajemství. Jako v zrcadle odráží část polské historie se vším, co v ní bylo dramatické a bolestné, promlčené a nevyslovené, především však vypovídá o tom, jak plynoucí čas zanechává stopy, aniž by nějak zásadně měnil základní prostor věčného opakování a lidské pomíjivosti.
Autor je považovaný za jednoho z předních představitelů tzv. venkovského románu v poválečné próze, jeho tvorba však toto téma v mnohém přesahuje.