Básně a povídky Věry Dumkové jsou milostně hravé i hravě milostné, především však přesné, zahleděné nikoli do sebe, ale za sebe, před sebe - zkrátka do všech možných stran. Když jsme uvažovali nad názvem knihy mapující dvacetiletí tvorby Věry Dumkové, autorka, jež se nikdy nebojí použít své mocné zbraně číslo 1 - totiž sebeironie - navrhla, že jednou spisovatel Emila Hakl jednou hovořil o ní a jejích textech jako i vyfouklém vejci. Je to krásné a zároveň nehorázné, když seznáme, že vejdumek je nářečně vyfouklé vejce - a jak jsou tyto dva rysy příznačné pro Věrčin poetický přístup k psaní, snad i k životu. A to nemluvím o příjmení autorky a zálibě v dumání.